Od úmrtí málo známé české malířky uplynulo loni 5.prosince 51let. V roce 2013 a 2014 proběhly dvě její velké výstavy. V Moravské galerii v Brně Vlasta Vostřebalová Fischerová (1898–1963). Mezi sociálním uměním a magickým realismem a s reprízou v Galerii hl.m.Prahy.
Kresby a malby jsou výtvarně velmi osobité, často nabité těžkou osobní zkušeností a traumaty. Nadaná mladá žena se při studiu na Akademii výtvarných umění seznámila s výrazně starším, ženatým profesorem Otokarem Fischerem, s kterým navázala vztah. Ve své době měla nejspíš Vlasta pokrokové a originální názory, takže když otěhotněla, neplánovala si partnera vzít. Partner ji nakonec přesvědčil, ale manželství dlouho nevydrželo, pojetí vztahu byla možná příliš odlišná. Vlasta si již v předmanželské smlouvě vymínila netradiční pojetí manželství. „Svoluji porodit ti děťátko, které ponese Tvoje jméno, to znamená, svoluji stát se Tvoji ženou. Ne však podle běžného manželského práva, které nepřipouští škrtů ani změn, kdežto já nežádám, abys mě živil, Ty nežádáš ode mne poslušnosti, ani jakéhokoliv omezení dosavadní mojí svobody. Péči děcku věnujeme stejným dílem.“ (citováno z dopisu malířky, in Martina Pachmanová a Michala Frank Barnová, stejnojmenný katalog k výstavě, vydalo Arbor vitae).
Optimisticky laděné obrazy syna a dětských světů se mísí s obrazy, které nesou stopy, či přímo jsou obrazem traumatu dramatického rozchodu. Na základě osočování z psychické lability chtěl otec získat dítě do péče sám. Obraz který dnes visí ve stálé expozici Sbírky moderního a současného umění v Národní galerii v Praze (Kateřinky, zlý sen, 1926) je výmluvným svědectví pocitu ohrožení a úzkostí, které mladá žena prožívala a s krátkým časovým odstupem ztvárnila. V zahradě blázince se pohybuje několik mužských postav tragikomické vizáže, bývalý manžel a psychiatr se slabými nožkami a vlajícími, nepevnými těly. V koruně stromu bez listí se ukrývá nahá žena, křečovitě chránící dítě v náručí.
Nedávno jsem se byla opět podívat na milovaný Chudý kraj od Švabinského a několik dalších oblíbenců. Kombinuji si ty radostné a optimistické, s těmi spíše ponurými. V kontrastu výstavy Jiřího Sozanského 1984 rok Orwella, na mě působí Kateřinky alespoň barevně vysloveně optimisticky, ale v míře osobního prožitku utrpení působí děsivěji.
Obě výstavy i autorky katalogu opakovaně hovořily o neprávem zapomenuté malířce a nutno ocenit, že pro její vzpomenutí odvedly velký kus práce. Absurditou situace se pak jeví, že když se Kateřinky vrátily z výstavy v Domě U Zlatého prstenu, nebyl k nim vrácen popisek s názvem díla a autorky. V supervizi se tomu říká paralelní proces. Ale třeba je to jen jak z vtipu, kdy přijde pán jednou k doktorovi a stěžuje si, že ho nikdo neposlouchá…a doktor po chvíli utrousí „co jste to říkal?“.
http://www.zenyvumeni.cz/index.php?id=64
http://www.iumeni.cz/clanky-recenze/videa/2014-vlasta-vostrebalova-fischerova-videoreportaz/